ZÁZRAČNÝ PRAMEN

Hle, chladný pramen trysknul v mýtině,

podzimní večer zteskněl pod červánky.

Vzbudil se jelen, spící ve stíně,

a zdvih’ se, postál ve tmě u studánky.

Pak dlouze pil a zmizel v houštině.

Zavlhlou trávu rozkývaly vánky.

Už vítr častý habry, lísky rval,

déšť do hněda list rudý promýval.

Po spadlém jehličí se řinula

zmrazených nocí zvlhající světla.

U cesty, k vrchu jež se vinula,

bodláčí, samých stébel čněla metla

a černá nahoře jak plynula

linie lesů, nad níž luna zkvetla,

zamlklá bázeň uléhala si

na louky, výspy, dálky, na lesy.

Už podzim!... Ale pramen, pozdní dar

té pozdní jeseně, slyš, z šumu zpívat,

zřetelně zpívat, pojď, a tvé-li žár

je žízně týž, jak dávno, pojď se dívat,

jak tryská, jak se blýská z travných par,

můžeš se zase pousmívat,

slyš, kterak hučí z hloubek podzemí.

Ó přijď... Však oběma pij dlaněmi.

Vím, zprahlé rty máš, srdce pod krví,

žíznivou duši, hledající sen.

Zázračný pramen vždy se objeví

milostí zvláštní v pozdní jeden den.

Jakoby slzy tryskly z podbrví, –

pak na celý rok pramen vysušen.

Zázračný v podzemí vzkříšený zvon.

Či nevíš? Pro tebe jak hučí on?