ZÁZRAK V KANĚ.

V Kaně mezi svatebčany

jako hosté rozmilí

Kristus Pán a jeho matka

s potěšením stolili.

Pojednou máť pozorlivá

šeptla Pánu potají:

„V nesnázi jsou hostitelé,

neb již vína nemají.“

Toužně její snivý pohled

upíral se na syna;

on však pravil: „Ještě, matko,

nepřišla má hodina.“

V mysli pak mu zvolna vznikal

výjev plný veleby –

S Otcem, Duchem vidí sebe

slavně trůnit na nebi.

Vidí svoje svaté rány

nádherně se červenat,

obzvlášť onu v bílém boku,

plnou růži rajských vnad.

K ráně té se přichyluje

s láskou nejvýš slitovnou

jeho máť, jež na nebi jest

mnohomocnou královnou.

Přitulena k němu hříží

v bídnou zemi nyvý hled

a naň snažnou prosbu vznáší,

by tam zmírnil tíži běd:

„Synu, pro své rány shlédni

na zemi kraj po kraji!

Vína, chleba, kousku šatu,

přístřeší tam nemají.“

Pohnut jest a vděčné lásky

synovské mu praví cit,

že své něžné roditelky

prosbě nemůž’ odepřít. –

Probrav se jak z vytržení

dal Pán vážný naručest

čerstvou vodou naplniti

stojících tam džbánů šest.

K údivu všech svatebčanů

proměnil hned jeho kyn

čistou vodu v šesti džbánech

v nejjemnější ze všech vín.