ZÁZRAK.

Na pohled svorně žijeme,

stejným jsme tělem spiati,

přece však já a srdce mé

jsme různí potentáti.

Srdce je srdce, hlava hlava.

Bily se spolu do krvava.

Žel, do krvava.

Tak je to, když se na světě

s despotem sejde despot.

V zápasu o píď – prokletě! –

nechce být nikdo vespod.

A kdo je vítěz, pálí, plení.

Což dohody možnost tu není?

Ach, není, není.

Snad i při téhle konfessi

srdce mé v skrytu trpí.

Marně se bilo pro lesy,

pro luka, pro stvol chrpy.

Pro vášeň k hroudě láskou zhrd’ jsem.

Proto ten zápas s vlastním srdcem.

S mým vlastním srdcem.

Pastvina, dvě tři chalupy –

hned se mi hlava točí.

Srdce však při tom zaúpí,

nevražíc na mé oči.

Večer, když dýši vůni lípy,

žal se chví v srdci, blaho v chřípí.

Když kvetou lípy.

Zvon srdce jsem tak častokrát

v šíleném rythmu zastal.

V noci to bylo. Já tak rád

slyším, když volá chřástal.

Spity jsou smysly, spity uši...

Srdce co jelen, štvaný kuší,

zoufale buší.

Kdykoli k hvězdám, na dno řek,

do brázdy jsem se díval,

vesmír byl pro mne sladký lék,

pro srdce krutý rival.

U srdce mého v nenávisti

je snad i kámen, hrstka listí,

i ševel listí.

Přírodou srdce podmaniv

neměl jsem strach ni z ženy.

Přírodní pouze byl to div,

jsem-li dnes přemožený.

Matičko země, jak ty’s chytrá...

Bylo to v horách jednou z jitra...

Jedenkrát z jitra...

Křišťálový byl tehdy vzduch.

Po horách rád se loudám.

Tenkráte šel jsem nazdařbůh

ke krkonošským Boudám.

U nohy, co by děcko slabé,

v sluníčku hrál si pramen Labe –

kolíbka Labe.

Zazpívav děcku „halali“

dal jsem se k Sněžným Jamám.

Cesta zlá. Zde by klouzaly

střevíčky útlým dámám.

Bůh ví, jak k této hloupé větě

přišel jsem na tom skalním hřbetě,

hraničním hřbetě – –

Trest přišel brzy. Na horách

myslit se příliš nemá.

Kmitlo mi hlavou: Zde by, ach,

sklouzla... hm... také Emma.

A jak už ptáček drápkem visí,

k střevíčku přibyl obraz čísi,

tvář, oko, rysy.

V prostřed své říše, hor a vod,

snadno se člověk brání.

Upřel jsem oči v jeden bod,

nechtěl jsem myslit na ni.

Slezl jsem skálu, skočil dolů –

sleze i ona, skočí spolu,

jsme spolu, spolu – –

Kamením, travou, maléním,

okýnkem mezi trny

hleděly na mne – spím či bdím? –

veliké oči srny.

Nedýchám, stojím jako pěna.

Nebesa – laň je oblečena!

Žena to! Žena!

Kamkoli člověk pohlédne,

k Čechám i v pruskou říši,

punčošky poloprůhledné

vidí a krůčky slyší;

na kámen sedne, lehne v houští,

obraz jde s sebou skalní pouští

a neopouští.

Myšlenku účel posvětí.

V horách jsou bozi dobří.

Balvany – toť prý zakleti

krkonošští jsou obři.

Sklonil jsem hlavu v šedý kámen,

dotkl se bázliv obřích ramen

a šeptal zmámen:

„Hory a doly! Kromě vás

neznal jsem lásky jiné.

Poraďte, obři! Z ráje plaz

sladce se ke mně vine.

Ve jménu drahé matky země

vroucně vás vzývám, poraďte mně,

ó, poraďte mně – – –“

Zvedl jsem oči –. V blízkosti

spatřil jsem: V skále studna.

Kolkolem páchlo vlhkostí,

jež je tak v horách svůdná...

Nad studnou, v skále, v jejím čele,

vyryt byl nápis: Emmaquelle.

Ach, Emmaquelle.

Bohové, k nimž jsem prosbu vznes’,

znamení dali nechtíc!

Studnu tu – stojí ještě dnes –

založil pruský šlechtic.

Živ-li je? Nevím. Skála němá

nepraví nic než: Emma, Emma.

Skála je němá.

Já ale v skalním nápise

viděl jsem zázrak bohů.

Čekal jsem, tůň až ztiší se,

zda na dně čísti mohu.

Tiší se voda, dno se chvěje –

Poznal jsem rysy obličeje.

Jak sladce mně je!

Na schůdku skály pohozen

pohárek ležel ze skla.

Nádobka chudá, skrovná jen,

v slunci se ale leskla.

Pil jsem z ní třikrát, ze hluboka – –

Na dně se kmitl přelud oka.

Hnědého oka.

Chtěl jsem mít všecko. Doušky tři

nezkojí oheň cele.

Kdož ví, zda dnes či nazítří

nevyschne Emmaquelle?

K otvoru, jímž se pramen řinul,

celým svým tělem jsem se svinul

a pramen plynul.

Nápoji lásky, jaká lež,

v tobě že skryto peklo!

Z onoho zřídla pil jsem též.

Chladivě, smírně teklo.

Uprostřed skal a horské kleče

líbezný pramen lásky teče,

pil jsem jej v kleče.

Přede mnou, za mnou, v šíř i dál

ohromná země plocha.

Nejkrásněj’ abych miloval,

změnil mne vesmír v hocha.

U studně leže v horském klínu

šeptal jsem: Hory, s vámi zhynu

a s ní tu splynu – –

Kapraď mi vlála na spánky,

byly tak bouřné, vřelé.

Usnul jsem vedle studánky,

nazvané „Emmaquelle.“

Probudil vlhký chlad mne ze skal.

Do vřesu temně liják pleskal.

Vyšel jsem ze skal.

Sám jsem už nebyl. Vedle mne

kráčela láska ženy.

Zázrakem síly tajemné,

zemí jsem přemožený.

Ta pak, jež v snách mých tenkrát žila,

zázrak si potom přisvojila...

Není-li milá?

Je to má milá.