ZÁZRAK.

Tvé srdce zvednu ve svých rukách spjatých,

až k obloze je zvednu, k slunci vzhůru,

kam nedolétne závist hněvem vzňatých,

kde s hvězdami se stopí do azuru.

Jen světlo bude zářit s oněch výší,

kde Tvoje srdce do červánků vznítím,

svět vroucí tlukot jeho neuslyší,

neb svět je bídný, bídný vlastním žitím.

By nedoletěl jeho posměch k Tobě,

v jas oslnivý Tvoji bytost skryji,

v jas nesmrtelna žijícího v mdlobě –

a Tvoji duši změním do lilií.

My nekonečnem odejdeme sami

v hrob srdce Tvého, v záři jeho rudou –

a celé věky svými modlitbami

jak po pohádkách po nás volat budou.

Když smutek prázdna nad světem se šeří,

náš žhavý duch se v slunci bohů topí:

že byli jsme, svět nikdy neuvěří,

že žili jsme, svět nikdy nepochopí.

A jenom Krása, která bohyní je

a z jejíž vůle srdcem Tvým se stanu,

ta v zlaté hrobce mojí poesie

Tvou svatou slávu najde pochovánu.