ZÁZRAK

Mnich Demetrios zjevení měl ve snu:

Slet bílý anděl do světnice jeho

a křídla složiv kýval smutně hlavou

a řekl mu: Je konec, Demetrie,

je konec světa. V sobotní den onen,

až měsíc úplňkem se zaokrouhlí,

zem otřásat se začne hroznou silou,

že všechny hory do propastí spadnou,

že sesují se všechny lidské stavby

a skály otevrou se, aby z pekel

vyběhl plamen, který sžehne všecko,

co dýše, roste, žije pod oblohou.

A na to vylejí se vody mořské

a zatopí i stopu toho světa,

tma bude jak v den prvý nad vší zemi

a nad vodami plynout jen duch boží,

neb Hospodin už syt je hříchů světa

a vyčerpána shovívavost jeho. –

Mnich Demetrios vyběh z cely zdrcen,

a hlásil bratřím hrůzy doby příští

a bratří roznesli je Byzancií.

Děs nevídaný zavlád širým městem.

Divadla spustla. Osamotněl cirkus.

Na klášter změnily se nevěstince.

Rej žití zastavil se. Velké lodi

v přístavech stály opuštěny lidmi.

Šel z dílny řemeslník, z krámu kupec

a soudce z síně soudní. A vše spělo

pod klenbu chrámu. Vojáci i kněží,

hetery, císař, úředníci jeho,

lid Byzancie – všichni modlili se

a naříkali, o zem bili čelem

a slibovali. V sobotní den onen,

kdy zokrouhlit se v úplněk měl měsíc,

co žilo, vyšlo z města. Na pahrbku,

daleko za zdmi, stáli v šeré noci.

A měsíc vyšel. Vyvstal z moře rudý,

a tu se zdvihl křik a nářek valný,

pláč, volání žen, mužů, starců, dětí.

A měsíc stoupal. Bledla barva jeho

a jeho kruh se menšil, až se blyštěl

jak velká mince rozlevaje kolem

po pahorcích a bílých domech města

své stříbrné a kliduplné světlo.

A hlasy zoufajících utichaly,

až ztichly zcela. Potom ozvalo se

tu a tam slovo, na to celé věty

a hlasné posměšky. Že klam to, šalba

a mámení jen byly. Že snad přihnul

mnich vína sobě. Že by bylo vhodno

až po oči v zem zakopati mnicha,

by očekával sám tu konec světa.

Křik taký rostl. Náhle patriarcha

roztáhl ruce: Na kolena všichni!

Dál nevzbouzejte rouháním hněv boží!

Bůh soudit chtěl už – ale pláč váš slyše

nad zemí ještě smilovat se ráčil.

Nuž na kolena! Stal se velký zázrak,

jak pro Sodomu o něj marně prosil

Abraham kdysi! Na kolena, pravím!

Bůh slitoval se – chvalte jmeno Jeho!

Svět zachráněn je pro modlitby, lítost,

jež z města Konstantinova šly k nebi –

prozřete, slepci! Bijte čely o zem!

Sám na kolena kles a za ním císař

a s nimi veškeren lid Byzancie.