ZÁZRAKY

Byť mladá, mrtvá byla. Lože kol

stál zástup v smutku, v slzách, naříkavý.

Vzduch létem voněl; slunce paprsk žhavý

v tvář dopad’ jí, žal setřev s ní i bol.

V tom Kristus vešel; hlasem tichým děl:

„Vstaň, dcero, spíš jen, neb ty’s neumřela“.

I vstala, usmála se, tvář se celá

jí žitím zabarvila, prchla smrti běl...

Tou mrtvou, dříve než ty’s přišla ke mně,

můj život byl. Kol smutky zněly temně

a rouchem smrti byl jsem přioděn.

Ty’s neřekla nic. Jen ses pousmála,

ne modlitbu, jen polibek’s mi dala,

i vstal jsem také z hrobu probuzen.