Zbabělci. (I.)

V posledním pekle, kořist utrpení,

jež také třtinu časem zocelí,

dnem oslepeni, nocí pokořeni:

tak do věčnosti trpí zbabělí.

Uhybá ještě nejisté jich oko,

rty váhavě se chvějí bázlivé.

– – A dál tu trpí; ač jsou přehluboko,

šum pohrom všech tu slyší nejdříve.

A pak to sviští jako rána biče,

Žeň tragickou svou mdlobou zaseli.

Had u jich prsou vždy se zvedá syče,

by uštkl svým „Zbabělí! Zbabělí!“

A oni v studu svoji hlavu sklání.

Jsou v posměch peklu, které trpěli.

Had u jich prsou syčí bez ustání:

Zbabělí! Třikrát zbabělí!