Zbabělci. (VI.)

Tak daleko šla zbabělost jich marná,

tak ničemně se zvrhl jejich cit:

když kácela se jejich robotárna,

tož snažili se zdi ty zachytit – –

Oh, slabé jejich ruce nezadrží,

co rozdrtiti chvíle přichvátá.

Děcko chce příval zadržeti strží

a blázen cestu, jíž jde odplata.

Sem nepřiletí míru holubička,

sem nepřinese svěží ratolest.

Je v noci slyšet v rozvalinách sýčka.

Chcete-li, plačte; všechno marno jest.

Zlověstný vítr po doubravě hučí.

Prach zvedá se, jenž v oči vletí ti.

– – Buď kletý kat, jenž oběť svoji mučí,

a třikrát klet, kdo dá se mučiti! – –