ZBLOUDIL JSEM.

Nemocné slunce odraných polí

se chorými prsty dotýká dnes.

Cos naříká ve mně, nesnesně bolí,

cos stená jak těžce raněný kdes.

Utrh' se list jak s dívčích rtů povzdech,

s gracií tichého smutku do trávy pad'.

Zbloudil jsem v černých, mlčících hvozdech,

do světla cesty již nikdy nenajdu snad.

Zbloudil jsem v pustá, ponurá místa,

kde prolitou krví nasákl mech.

Ubili víru v sladkého Krista,

v lásku a lidství, bratrství všech.

Ubili víru v budoucí jitra,

soucitná srdce, světla a blesk – –

Z čeho jen žíti budu zde zítra...?

Čím bolest svou uspím, životní stesk...?