Zbloudil jsem!

To bylo dávno – smutno je mi –

já kvetl, bujel, byl jsem mlád

a bělostnými perutěmi

duch volněji než sokol vlád’,

leč hleděl v oko rajské ženy:

– snad královna to byla vil! –

v krás prales slzou zamlžený

a zabloudil a zabloudil...

Žil chvíle nebes jsem i pekla

a zjásal jsem i zaúpěl,

mou krví žhavá láva tekla:

hned radost divoká, hned žel;

leč náhle sup vzlét’ z jejích zraků

a z jejích vlasů hadů směs

a zlaté hnízdo zpěvných ptáků

z mé duše prchlo... Kde jsou dnes?

Snů zlatých zbudované hrady

v ráz rozpadly se v troud a prach,

zlou bouří klamů, bouří zrady

jak vichrem skály po horách;

a jako ondy láskou plála,

tak hněvem v ňadrech stydla krev,

až sdílně léčit se mě jala

vždy usmívavá kněžna rév.

Já zasypal ji krve skvostem,

já drahé perly z řas jí dal,

já slavil každodenním hostem

s ní hod a kvas a bakchanal;

ať často měnila své líce;

– hned jasná, hnědá, temná vsled –

vždy polibek té krasavice

mou kleslou duši u výš zved’.

Té sluhou jsem, ta vždy mi věrna,

ta konejší a tiší hruď,

ať bílá dnes a zítra černá; –

ó révo, révo, zdráva buď!

Tvé slzy nejsladším jsou líkem,

když v leb mně bije strastí sběř,

tvým manem jsem, tvým bojovníkem

a útulkem mým tvůj je keř.

Tam hlava má si nejlíp hoví,

tam mizí duše vzdor i hněv,

tam každým rokem stále nový

mé srdce těší ptačí zpěv;

leč před sledem když z vášně slepé

v skrýš lesa prchám jarních chvil,

kdos tajemný mi na hruď klepe

a šepce mi: Tys zabloudil! –