ZBLOUDILÍ.

Zbloudili jsme od Slunce,

temno pralesa nás obklopuje;

jaké kahance jste rozsvítili?

kalná zář jich stíny rozmnožuje.

Staré smutky zvedly se

jako noční ptáci v šumu svislých snětí,

zraky jejich zahořely krví;

příliš nízko nad mou hlavou letí.

Cítím zápach hniloby

smrti říše. Zde jsou hroby blíže.

Ticho jako náhrobkem tu stojí.

Smrt vše zhlodala zde i jich kříže.

Navraťme se k Slunci zpět!

Zastesklo se mi příliš. Navraťme se!

Jak nám sladce plálo ve Dni novém,

vše se usmívalo pod ním v plese.

Hleděli jsme s Golgoty,

do údolí hleděli jsme v snění;

lilie tam rozkvétaly poli,

fíky zrály v temném uzardění.

Vůně oliv prýštila

jako z thuribulí do prostoru;

písně lidu plny tajné touhy

zaznívaly sladce do obzorů.

Mír byl v jejich pohybu

jako v bohoslužbě v práce shonu,

plál zrak zanícením žhoucí lásky,

slitování k bědným v jejich sklonu.

Proč jsme odtud odešli!

po výsostech větších my jsme práhli,

sestoupili jsme a v půlnoc táhli,

jiných Dnů a Sluncí nedosáhli.