ZBLOUDILÝ JEZDEC.

Jel polem blátivým za noci nejisté

a pátral neklidně po cestě k lidským chatám.

Však keře zakrslé mlčely bezlisté,

když ptal se: „Nevíte, kam bez oddechu chvátám?“

Dech prsti klamal jej vůněmi domova

a ticho samoty se zdálo chvěti slovem,

jímž matka šedivá radostně promlouvá,

když syna po letech zas vítá pod svým krovem.

Stín, jenž se v dáli chvěl, měl vnadnou podobu

oddané milenky, jež slíbila a čeká,

i když jí vichor let rve mládí ozdobu

a tělo horoucí pučí, však nerozkvétá.

Zřel opuštěný strom, zlomený vichřicí:

čněl do tmy pochmurně jak symbol smutné vlasti,

však jako ona snil o rose třpytící,

poslední nadějí se nepřestával třásti.

A hvězdy ve mracích, oasy světla v tmách,

se nad ním jiskřily jak oči silných bratří,

jak šťastné úsměvy, jež zjevují se v snách

a jež snad za chvíli na tvářích živých spatří.

Tkal přízi myšlenek si v závoj malebný,

potichu zpíval si jak pták na ratolesti

a ještě tehdy zřel blesk štěstí šalebný,

když hlídka nepřátel jej zdrtila svou pěstí.