ZBLOUDILÝM NA CESTU.

Paprsky zraků nevěstek,

vás chtěl bych schytat ze všech končin světa

a z víru všech nocí

a z vašich vševědoucích svitů

stkát jediný plamen a vložit jej

v cynickou lucernu Diogena

a zbloudilým na cestu svítit.

V to světlo zaměnit lampičku noční

ve přístěnku utichlé jizby

a osvítit šlehavým plamenem

myšlénky panny opozděné

v modlitbách zimního večera,

svou netknutou náruč vzpínající

za muže božským ideálem: –

v příšerný úškleb zářící lebky

by změnil se úsměv ideálu,

hrůzou by kleslo blouznivé dítě,

ve prach by kleslo – neporušené.

Té lampy svitem neúprosným

lesk zapudit hvězdy večerní

před vlhkýma očima milujících:

jak klesla by s oblaků do prachu

v mžik Láska oslepená

a jak by se svíjela pod jich nohou

zdupána, poplvána!

Se hrobů srazit posvátné lampy

a místo nich postavit břitké to světlo:

rovy i stíny i náhrobků val

by pronikal mohutný svit

a pronikal až na dno hrobů

a rubášů cáry by svlékali mrtví

v rozmachu vášně jak za dávných časů

a v slzy křečovitého smíchu

by změnily se slzy opuštěných!

Oh, největší právo ty paprsky mají

zbloudilým na cestu svítit:

neb – dříve než vyšlehly do víru nocí,

jiskřily v něžných, duhových barvách,

lámány miliony, miliony slzí.