Zbořeniště.

Co to tamhle – prosýme tě,

Pastýři! pověz –

Co to tamhle se vypíná

Za zbořenou věž?

Okolo ní zřícenina

Kamení seje,

A z jejího klína vrchol

Borový chvěje.

„Neptejte se, milí páni,

Na tu černou věž!

Já jsem jenom jedenkráte

Před lety k ní vlez;

Ale již k ní nepolezu!

Neb – milí braši!

Věřte sy to neb nevěřte,

Ono tam straší!

Každou půlnoc sy tam těká

Zohnivělý pes:

Štěká, skučí, smutně vyje,

Že až trne les.

Kotel s dukáty obíhá

Tam zakopaný,

Tenť plamenem modrým hoří

Zrovna u brány.

Jak ale kohout svou píseň

Kokrhat počne,

Všecko, co jsem vypravoval,

Hned se pryč octne.

Pes umlkne, jeho tváře

Ohnivá svadne,

A kotel se y s dukáty

Zase propadne.

Povídá se, že tam někdy

Bydlil lakomec,

Vždy jen na pytlícých sedě

Jako jezevec.

Dukáty jen vždy shraboval,

Je sy počítal,

Dobrého však ni sobě, ni

Jiným nedělal.

Jednou, když na truhle seděl –

Věru, není žert! –

Přišel k němu – Pánbůh s námi! –

Sám rohatý čert.

O klíč ku železné truhle

Se s ním chramostil,

A když on jej pustit nechtěl,

Krk mu zakroutil.

Teď prý musý věky věkův

V půl nocy chodit,

V psovské tváři zlato hlídat,

Štěkat, skučet, výt.

Tak se mamon odměňuje,

Kdo se mu oddá,

Ani živý, ani mrtvý

Pokoje nemá.

Mnozý blázni jsou ten poklad

Tam již hledali,

Ale pro psa šklebícýho

Nic nedostali.

Já pak z něho nic nežádám

Za duše ztrátu,

Chraniž Bože mne od pekla

Y od dukátů!

Neptejte se tedy, páni!

Na tu černou věž,

Raději bych, věru! umřel,

Než k ní ještě lez!

Mne tam žádný již nespatří –

Neb, milí braši!

Věřte sy mi neb nevěřte,

Ono tam straší!“