ZBOŘENÝ DŮM.

Ty šedých stěn,

můj starý dome tichý, stmělý,

slyš, motyky již zazvučely –

jsi pobořen!

Byls tich a něm,

a teď tu píseň znívá k práci,

a šum a křik, jak stěna kácí

se s rachotem.

Tys vždy se tměl,

a teď jak krov tě nepřikrývá,

již mlčelivý měsíc dívá

se do tvých cel.

Kam prchly as

ty vlaštovky pod tvými trámy,

jež přilétly a byly s námi

vždy v jara čas?

Kam tvá se dál

vzpomínek plná duše vkrádá,

jež mluvila k nám v zimě ráda,

kdy krb tak hřál;

kdy vítr táh’

a listí venku řidlo, řidlo,

ty útulné, ty vlídné sídlo,

jsi rum, jsi prach!

Co v lůně tvém

jsem prožil v dětství šťastných chvílí,

a nyní padneš, práce pílí,

a vše je snem.

Nač k přešlým dnům

se vracet nyní? Zhlt’ tě příval,

vždyť sny, jež jsem tam v tobě sníval,

též padly v rum!