ZBOROV. (I.)

České i slovenské děti,

synové národa,

omlazeného hrdinnou krví,

vy všichni, jimž dopřála nevlídná jinak sudba

nosit české i slovenské jmeno,

vy nehynoucí i věčně žijící

haluze oživlého stromu,

slyšte mou píseň!

Nezapomínejte!

I buďte živi

na věky svatým ohněm

vroucných a hrdinských srdcí,

jež bila i chladla

pro vás i pro vaše děti

v bezměrné lásce i oběti

u Zborova!

Od moře k moři stojí germánská vojska.

Od moře k moři hluboké podzemní valy,

příkopy, kde sídlí smrt!

Od moře k moři potoky drátěných přehrad,

otrocké rakouské čapky,

prušácké helmice!

Za nimi daleko překrásná leží země!

Země, jež oplývá mlékem i strdím.

Tam žije v okovech zmučený lid,

schvácený tesknotou,

zpitý snem dávným a těžkým

o svobodě!

Tam žije děd i matka i děti,

mladá a smavá žena,

i bába – věštkyně,

jež kdysi nám před léty říkávala:

Já, děti, už toho nedožiji,

však vy – vy budete bojovati

za světlý den,

jenž vzejde nad otčinou!

Od moře k moři stojí germánská vojska.

Za nimi temnota, otroctví, smrt!

Za nimi zakletá v dračích spárech

spí láska nás všech,

spí všechen náš život!

Domovino!

Nikdy tvé jmeno nebylo sladší,

tak silné,

tak živé

jak v tento den!

Těžký a ponurý hněv,

nesmiřitelný,

zalehl v naše duše!

Hrozná a němá nenávist

utkvěla v našich očích!

Ti, kteří kdysi pokorně chodili

za pluhem otrockým na rodné Iíše,

vděčni za skřivánčí písně,

za talíř polévky i skývu chleba,

ti, kteří mlčky na dusných fabrikách

drsné a pusté dny žili,

kdys bledí studenti, básníci, pěvci,

umělci – veselá chasa,

i ti, jimž nikdy nic nebylo svato,

bouřlivé pražské děti,

moravští junáci, šohaji od Tater –

tři tisíce,

tři tisíce smělých, sokolích srdcí –

ti všichni cítili v tento den:

Smrt není strašna!

Krásný a svatý je boj!

Tiché kdys’ budou pláně u Zborova,

mír, pokoj a klid

nad námi bude vládnout!

Ale věčný život

dán bude národu pokořenému.