Zbožná domluva.

Tam na Vyšehradě v koutečku

kaplička maličká stojí,

tam já chci zanesť svou písničku

s horoucnou dušicí svojí,

k oltáři kleknu si:

Pánbožku, vzdechnu si,

pomoz nám v přetuhém boji!

Pohledni do kraje kolem kol,

dals nám jen dědinky zchudlé

a bohma! Slovák se nehněvá,

zvedá jen zornice zrudlé,

nebo ti v záliby

beze vší galiby

ledaco z píštělky dudle.

Každý jen hlavěnku zalomí,

jak klinček v kolej když hodí,

a přec v nás beťár ten zlolajný

statisíc hrmených vodí...

to pane, do pláče:

no, zrob, ať jináče

v srdci tvém pro nás se rodí.

Ach, panbožíku můj zlatičký,

chtěj jen, ať k nám oko shlíží,

když nocky dceruška ubledlá

po hradu rumech se plíží,

spatříš, jak z výšavy

rubaná do hlavy

svoboda v Dunaj se níží.

Hojže! můj pánbožku rozmilý,

rozkvitni jinakou dobu,

vystav nám svalený Vyšehrad,

zavolej myšlenky z hrobů:

potom svět počuje,

až Slovák přikuje

v čelku tvou slunkovou zdobu.

Bude ti, pánko, jen k oslavě,

že si nám urobil z práva,

budou ti děkovať, chváliť tě

bystřiny, květiny, tráva,

Karpaty, celý svět,

a vždy to musí znět:

Starému pánbožku sláva!