Zbožné vychování.

Hezká dcera, ctnostná Anna,

měla celých šestnáct let;

doma zbožně vychována

nepoznala svůdný svět.

Tváře se jí růží rděly

v rámci bílých lilií,

hvězdami se oči stkvěly,

vzývala-li Marii.

V každé práci hbitá, zručná,

zpívala si vesele;

píseň její byla zvučná,

jak by pěli andělé.

Moudrý otec, zbožná matka

radostně k ní hleděli,

ale chuda byla chatka,

výživy dost neměli.

Smutně otec k Anně praví:

„Na službu jdi do města,

tam se bídy snadněj’ zbaví

pracovitá nevěsta.“

Otec slzel, s matkou dcera

vzdychala a plakala;

odpoledne do večera

skrovné šatstvo skládala.

Za průvodu otce, matky

opouštěla dědinu;

truchlá z milé rodné chatky

odcházela v cizinu.

Spoludružky v počtu mnohém

žalně se k ní vinuly,

jiné rukou „S Bohem, s Bohem“,

upřímně jí kynuly.

Švarný jinoch u vrat stojí,

sténá: „S Bohem, Aničko!

Pán Bůh dá, že budem svoji,

budeš tam jen maličko.“

Blaze žila po dva roky

v hodné městské rodině,

a již zpět ji vedly kroky

k milé rodné dědině.

Uplynula ta dvě léta,

průvod do kostela šel;

v něm i družek sličná četa,

Václav s Annou svatbu měl.

Oba měli jednu snahu,

podle vůle Boží žít;

žili stále v klidném blahu,

nežádali více mít.