Zbožňovaná.

Ó, byla jsi jak nymfa svůdně snivá,

jež vodstvem znuděna se v dálku dívá

a pro niž bludný plavec život svůj by dal,

když uzří ji, kdes moře na pobřeží

jak v písku prohřátém tak hebce leží

neb na vlnách se houpá v taji šedých skal!

Ty’s byla kráskou lázní pomořských –

a před tebou se chvěla mužům kolena,

nymf touha zřela z černých očí tvých

a pro sochaře bohyň byla stvořena

tvá ňadra i tvá ramena...

Ach, jak jsi procitla ze snů své krásy

v ten děsný den, kdy čmoud tvé ožeh vlasy,

v tvé rety růžové kdy vnikl čpavý dým,

tam v Bazaru, ve zdobné směsi stanů,

když vyšleh plam a nad hlavami pánů,

dam vznešených se rozlil mořem krvavým!

A z boje o život, jenž v ráz se zdvih’,

ty’s unikla... leč krása tvá tam zničena –

lvi salonův a ctitelé vnad tvých

ve rvačce tloukli holemi v tvá ramena,

tvá ňadra nehty zhyzděna...