ZBRANĚ BARBARŮ.

V rytířské síni v dumách jsem dlel,

na starém hradu mezi lesy,

po stěnách staré zbraně jsem zřel:

meče a palcáty v prapodivné směsi.

Na štítech hesla pěkná jsem čet,

zřel těžké titanské ty meče,

fatamorgana zapadlých let

vzkřísila v duši mé turnajové seče.

Přerůzných barev praporce zřím,

jak v soulad vábný vše se druží,

bojuje každý za heslem svým

mečem a přímo, jak sluší vždycky muži.

Poctivou zbraní pádný též cep,

ten měl náš sedlák místo meče,

statně jím bušil v šlechtickou leb –

nejsou mu v pohanu chrabré jeho seče.

V moderní době bojujem též,

za volnosť lidu, vědy, víry,

útočí na nás despotů lež:

bože můj, buďme v tom boji bohatýry.

V okovy nedá spoutat se duch

na širém poli vědy, krásy,

s druhem též někdy utká se druh,

není však soubojem rváti sobě vlasy.

Myšlének meče – břitká to zbraň

za všechny ideály svaté,

netřeba k boji divocha dlaň,

jež s luku vypouští střely – jedovaté.