Zda byla tady juž?

„Zda byla tady juž?“ se tážu stromů,

i laní jdoucích z noční toulky domů.

Pod vrbou stojím, již kreslila včera,

jsem u křoví, kde jistě za večera

si sedla, azur v očích, květy v klínu.

Na stezce, plné paprsků a stínů,

zda vstříc mi přijde sama paprsk zlatý?

Jak cítím hořce osten její ztráty!

Keř zachvěl se, kol voní tráva suchá...

Hle, krása přírody, sny mého ducha

jak tíhnou k ní jen! První úsvit ranní

mně na průsvitné kmitá její skráni,

dech lesů jde z ní hluboký a svěží,

klid poledne na čele jejím leží

a noc, když staví nad lesem spěch kroků,

jde na lov snů, jež bloudí v jejím oku.