ZDA CHVĚJE SE LUPEN...

Zda chvěje se lupen, když vypučí z jara,

že větru strhne jej svist?

Zda ptáče, jež zpívá, se bojí a stará,

že podzim vyštve je z hnizd?

Zda myslí strom na to, když plný je květů,

že k zemi srazí jej blesk?

Zda květy, jež voní, a motýla v letu,

že zhynou, pojímá stesk?

Proč ty jen, ó, srdce, se vzdáváš mu příliš,

jsi míň než oni neb víc?

Proč každý mžik jen si otrávíš, kvílíš,

kams v mlhy za slunce zříc?

Pěj, jásej a zpívej, puč s květy, leť s vánkem,

buď bratrem všeho a všech,

víc nechtěj být než jen přírody článkem

a osud osudem nech!

Pij slunce a radost, kol plná jí číše,

jsi stejně života host,

jak ptáče, jež zpívá, jak květ, jenž tu dýše,

jak list, jenž na větvi vzrost!