Zda čítáš, Pane...

Zda čítáš, Pane, ony všecky rány,

jež byly tvojim spravedlivým dány

v tom hrozném boji staletí a věků?

Zda nedíš sám, já hřešil na člověku,

já bez světla jej nechal bloudit v šeru

a příliš pozdě lidskost, svoji dceru,

jsem ukázal mu v celé její kráse?

V svých proroků a myslitelů hlase

jsem k němu mluvil hádankami pouze,

a jemu, který v obra velké touze

chtěl na svá ňadra strhnout vesmír celý,

jsem uzavřel v kout úzké lebky ztmělý

jen malou jiskru, mezi zlem a blahem

jež kmitá se jak plamen větru tahem. –

Či zvyk’ jsi válek divokému řevu,

že neslyšíš jej v andělů svých zpěvu?