Zda člověk jediný sám sobě stačí?

Zda člověk jediný sám sobě stačí?

Ba stačí, chce-li ale jistým býti,

své srdce musí do samoty vzíti,

jež umí čísti v plesotu i v pláči.

Dav sdílných společníků se pak tlačí:

v hrst ubohého podzimního kvítí

se chytlo jíní, blýská se a třpytí,

na zdi se černá prázdné hnízdo ptačí.

Prut nahých keřů, větev stromu holá,

tma rostoucí, jež bledou stezku kryje,

hlas hudby veselé, jenž k tanci volá,

smích přidušený křepčícího kola,

i pes, jenž ve tmách opuštěný vyje:

to všecko mluví, jásá, lká a žije.