ZDA, DUŠE MÁ...

Zda, duše má, to tušila’s,

že květy Tvoje spálí mráz?

a dřív, než mohly vykvésti,

že uvadnou na rozcestí?

Že smích, jímž zní tvé aleje,

se přes noc slzou zaleje

a truchlivě a bez moci

kams’ klesne temné do noci?

A píseň tvoje jásavá,

jíž hlaholila dálava,

se přetrhá a strhne zas –

zda, duše má, to tušila’s?