Zda k Tobě doletí...?

Tajemný hlas, bytostí nadzemských tušení

hlubinami nitra mého vlá v opojném vzrušení...

Svatyní srdce k Tobě, nad Jehož lásku mi není, obětí

modlitba zbožné touhy se vznáší – ó zda k Tobě doletí? – –

Nevím, náhle v srdci mém dětinsky plachém

mlhy vše stíní a chvějným, mrazivým strachem

plní se hruď má a duší chmur mraky se stelou –:

ó zda k Tobě doletí křídla mé touhy, v niž naději složil jsem vřelou!

Nevím, náhle tmí se v mém snění dětinsky plachém – –

Z duše své já k slávě Ti kdys kathedrálu skvělou

vystavět snil tužeb mohutným vzmachem!

Nehoden teď, třikrát nehoden, bys vešel pod střechu mou,

sláb se modlím v ruinách illusí, nade snu tříští...

Vzývám Tě, zápase hříšný s přítomnosti tmou,

v tušení slunného Příští –

stíny kol, chmury a mlhy se stelou – –

Ó, zda k Tobě doletí křídla mé touhy!

V ni naděj svou skládám celou...