ZDA NEZATOUŽÍM ZPĚT...

Tam za lem obzoru, kam za světlem se ztrácí

a stéká níž a níž krev mračen poslední,

táhnou mé myšlenky, jak zabloudilí ptáci

po mlhách skrytých vod, než kraj se rozední.

A slyším stromů šum, a voda hučí zdola;

tajemným zázrakem jsem náhle sbratřen s vším...

A tu se zazdá mi, že někdo teskně volá – –

Zaleknut stavím se – a slova neslyším.

Jak kdosi Nesmírný by prst na ústa vložil

a mocně přikázal – vše potápí se v šer – –

Sám zbývám, sám – a úzkost prolíná až do žil,

když svatá touha má se snoubí s hluchem sfér...

Až vejdu v kraje ty, kam posílám svá snění,

a poznám, že vše minulé byl marný hon a let,

nesmírně zmoudřelý u věčném rozednění –

rci, malá Země má – zda nezatoužím zpět?