Zda osudem.

Má přání bujná, divoká,

má bujná, divá přání

jak propast smrti hluboká,

tak divoká, tak divoká,

jak rychlá bouře v pláni,

kam spěcháte, kam letíte,

proč pokoj můj tak hltíte,

proč jiskřícím svým zrakem

mně rvete v míru všakém?

Či jest to srdce osudem,

v němž má se píseň zroditi,

že hledá více, než má zem,

zda osudem, zda osudem,

žel místo lásky voliti,

a v dálce jenom pokoj zřít,

v neštěstí cítit, v štěstí mřít,

a hvězdu všakých přání

uzřít jen při skonání.

Ó srdce lidské, zázraku

největší, co svět stojí,

ty blesku, bouře bez mraku,

ty zázraku, ty zázraku!

rci, co tě vraždí, kojí,

tys oheň v prostřed moře vln,

tys svět, jenž zázraků je pln,

tys nebe, v které teklo

řečištěm přání – peklo. –