Zda přijdeš?!

Mé ruce sepiaté jen k Tobě cílí

jak stále napiatý luk za kořistí,

Tvůj nevystihlý zjev, ach, zazáří-li

mé touhy na dostřel, jež v luku svistí

jak střela kalená, než místo zjistí,

kde srdce tají se v bok ušlechtilý,

Tvé srdce božské, po němž mře a šílí!

Tak málo pouze od sebe nás dělí

tu na oltáře stupních, kde se chvěji,

jen clona liliová Tvojí cely,

již rozvlní i vánek v tichém reji;

však modlitby mé sebe bouřlivěji

ať vanou, mlčíš k lásce zatvrzelý,

jež u Tvých nohou pláče ve svém želi.

Mé duši přej jen radost okamžení,

co pohled zachytla by ve Tvém oku,

co ve Tvou bílou řízu jen jak v snění

tvář vtiskla by jak žena krvotoku:

Tvé srdce vzývám v otevřeném boku

a čekám, po cestě Svých zaslíbení

zda přijdeš – po noci mé rozednění!