ZDA SE ZAS SEJDEM...

Zda se zas sejdem na sklonku léta,

v té naší vísce, v podzimní šeři –

v dojmutí náhlém – ó sudbo kletá!

staneme mlčky u rodných dveří.

Zavřený dům – a zapadlé touhy...

šerý stín noci na cestu padá,

z modřínů táhne těžký vzdech dlouhý,

snáší se teskně na pustá lada.

Zastřená okna, temno z nich zeje –

ticho je všude, chlad z chodeb čiší...

do duše smutky tesklivé leje,

mátoha vstává z tajemných skrýší.

Komnata milá – dívám se kolem –

na okna kanou krůpěje deště...

tam drahý portret nad psacím stolem...

na koho, srdce, čekáš tu ještě?

Závoje šedé na ladách leží,

sní tiše rovy – ó, sudbo kletá!

Hluboké Ticho hřbitovy střeží...

zda se zas sejdem na sklonku léta?