Zda šli jste někdy...

Zda šli jste někdy nocí tmavou,

v těch nekonečných, pustých tmách,

kde z nenadání vaší hlavou

jakýsi teskný nápěv táh’? –

Zda šli jste dlouho sami, sami,

v bolestné jakés předtuše,

s trudnými náhle vzpomínkami

a smutkem, jenž pad’ do duše? –

Zda šli jste někdy nocí dlouhou

a rozželeni v srdci svém

jste zachvěli se náhle touhou

po lidském hlase jediném? –

Jak vám by bylo v noci oné,

tak mně je, smutno, včera, dnes...

vše kol mne v teskné mlze tone

a starý žal se v duši snes’.

Já z mrákotného snění procit’

chud, unaven a zvolna stár

a opuštění hrůzný pocit

mne náhle chvátí v dravý spár.

Já žitím šel v kraj pustý, holý,

sám šel jsem tolik dlouhých let

a prvně dnes mne z duše bolí,

že šťastným být jsem nedoved’.

Mne bolí teď, že život celý

za lásku dal mi lživý klam

a že teď v smutku osamělý

jdu tmou a nevím, proč a kam.

Mne bolí teď, že život mizí,

a zbytečným že v světě jsem,

že v celém žití byl jsem cizí

všem, jež jsem rád měl v srdci svém.

Mne bolí teď, že bludnou poutí

jsem lhostejný šel kolem těch,

jež v ústrety snad chvíli jdou ti

se září v něžných pohledech.

Mne bolí teď a v srdci pálí,

že kdy jsem věřil jedné z nich!

Žel dnů, jež na to prchly v dáli,

žel nocí, v stesku probděných!

Mne bolí teď a pálí v čele,

že vzpomínal jsem kolik let,

co život prchal bez účele

a já být šťastným nedoved’.

A návratu teď zpátky není...

Stesk jenom zbývá dumavý, –

a hořký zápas o chléb denní

tě vysílí a unaví.

A sám jdeš – kam a proč a k čemu?

Vše neznámo, ty pouze víš,

že dřív snad bude konec všemu,

než cíl své cesty pozdravíš. –

Zda šli jste někdy nocí tmavou,

v těch nekonečných, pustých tmách,

kde z nenadání vaší hlavou

jakýsi teskný nápěv táh’? –

Tak dnes mi náhle nitrem plane

zapadlá píseň lásky, jež

lká v duši mukou rozervané,

že v bolestech se zachvěješ.

Tak zpěv ten dnes mi duši zrývá,

stesk toho, kdo jde nocí sám.

Naslouchá... nic se neozývá...

a dál noc padá v náruč tmám...