Zda světničku kdy spatřím svou?

Slyš bouři děl a rachot pušek,

zas bitva zuří zběsilá!

Brat skalám klesá do podušek

a poslední vzdech vysýlá...

Vy zovete to svatou válkou,

co pánům v teple sotva hrou – –

Ach, tiché práci vyrván dálkou,

zda světničku kdy spatřím svou?

Tam za horami na mne čeká:

„Kam ulet’ pták můj zpěvavý?

Och, srdce se mi o něj leká,

že sotva zpět se dostaví!“

Ó netuž po mně, milá družko,

ó nebuď v srdci touhu zlou!

Což vzpomínám, kdy lehám v lůžko,

zda světničku kdy spatřím svou!

Oj, podivné mám lůžko nyní

na mechem krytém skalisku!

Strom přikrývá mne, křoví stíní

a moře hučí na blízku.

Však sotva v oči sen mi klesá

a rodné nivy k sobě zvou,

slyš: „Nepřítel!“ stráž volá z lesa –

zda světničku kdy spatřím svou?

Hoj, směle, bratři, vzhůru čela:

Čech neumí se v boji třásť!

Ha, běda! v prsou tkví mi střela:

nuž, pozdravte mi drahou vlasť!

Ó zanechte mne – k čemu vzdechu?

Však vyřiďte, – juž ústa mrou –

že do posledního jsem dechu

ach, na světničku myslil svou!