Zda v jeden Život...

Zda dovedeš ještě, Přírodo,

v jediný Život vše vnésti největší, vše nejmocnější,

tak, aby byl královstvím, objímajícím bohatství Duchů?

Všeho, co zjevno i všeho, co ztajeno dosud dřímá

kdes v hlubinách lidského Podvědomí?

V něm aby bouřila síla, zmocněná ohlasy věku

a hlasy všech Mudrců, hlasy všech Snílků,

hlasy všech Posměvačů a hlasy všech Rouhačů,

hlasy chudých duchem, když rozmlouvají se svými bohy?

Již veliké Životy v tělech vyvolených tebou,

ty Přírodo,

slavnostní jako chorály varhan v gothických chrámech,

tak hrozně přímé, tak cudné a plodné tisíci vzruchy

tys’ dovedla často vznítit jak oheň,

jím zapálit vše, co určeno shořet,

jím vyzpívat něhu nejprostších samot,

jím vybouřit nádheru veleměst pyšných,

i hrůzu moří i lyriku lesů i architektury horstev,

i žhavost sluncí i kouzlo zasněných měsíců!

Teď, matka vysílená porody,

o tajemství a divy své i o pohádky oloupená,

vždy zdrobnělejší lidstvo hýčkajíc

u svojích schnoucích prsů,

již dávno nechovalas' božské dítě to.

To dítě božské,

jež Krista i Satana mělo by za křestní kmotry,

a štěstí dobyvatelů – ... i křídla geniů...