ZDA VĚŘIT SMÍM?

Zda věřit smím, že jaro se mi vrací

a vřelá krev zas v žilách kolotá?

Já zvykl si už s tupou resignací

snášeti denní nudu života

a smát se cynicky, když o žen duši

se v společnosti vážně hovoří.

Tu náhle nitro mé Váš vlídný pohled vzruší

a z duše znavené se touha vynoří,

smět brvy hedvábné zlíbati Vašich zraků,

jež vlahým teplem svým a silou záře tklivé

by spásou mohly být bludnému srdce vraku

a rány zcelit mu jak koupel vody živé.

Ó rcete, splní-li se touha moje vřelá

či pochovat-li mám ji k bláhovým svým snům,

by duše vtáhla se, nadějí rozechvělá,

zas v smutku ulitu, jako plž ve svůj dům!