Zda viděls kdy matku zšedivělou

Zda viděls kdy matku zšedivělou

prací a drsných bolestí knutou

modlit se tiše v koutě kostela,

na jehož oltáři zlatém pyšný bůh sedí,

za spásu padlého syna?

Modlitba, slova, chrámové ticho

jí na chvilku dají zkonejšení

a jde domů připravena znova strádat,

hříšného syna otročit vášním.

Krev krve její stokráte ji raní,

a ráda mu slouží přec –

kolik matek, kolik podlých synů?!

Zda viděls kdy ďábla, fenu zlotřilou,

odrudu zvrhlou lidského kmene?

Odvrať se, věřit nechtěj! a přec – – !