ZDA VRÁTÍ SE...

V těkavé mysli utkvěl mi dnes

nádherný obraz šťastného mládí,

kdy jsme se tolik mívali rádi –

já bych Ti k nohám nebe byl snes’ –

kdy jsem Tě líbal v oči a vlas,

lahodnou manou úst Tvých se spíjel,

rozkoší plesal, trnul, se svíjel –

Ty doby zda mně vrátí se zas?

Milostné vzněty mladé Tvé duše:

na hravých vlnách lotosu květ. –

Jak jsem Tvé ruce cítil se chvět’,

když jsem Tě tehdy, nebe své tuše,

poprvé k sobě přivinul v ráz,

palčivou touhou šílel a jásal,

živůtku krajky trhal a drásal – –

Ty doby zda mně vrátí se zas?

Vzpomínám chvíle, kdy Osud kletý

štěstí mé zničiv v dálku mne štval:

Ó jak mi tehdy chvěly se rety,

když jsem Tě naposled zulíbal.

Stísněné „s bohem“ – zvlhnutí řas –

pak ještě pohled – stisknutí ruky – –

Dnes tuším, ba vím – ó žhavé muky –

ty doby že se nevrátí zas.