Zda vyslovím, co tají srdce hlubiny,

Zda vyslovím, co tají srdce hlubiny,

než podzimní přiletí větry chladné,

než vše zas zmizí jako vodní bubliny

a nezbude tu upomínky žádné?

Ó obzory, ó úzké, děsné, stísněné,

jak člověk pohlíží do hlubin světa,

když ztratil vše i illuse své vysněné,

když ztratil poslední svá mladá léta?

Je jiný zevnějšek a jiný život duševní,

jak směji já se, jak se směje děcko,

jsou zašlapány mládí květy poslední,

jsem jiný sám, je jiné všecko.

My teprv rádi máme, co již ztraceno,

a dovedeme všecko jinak chápat,

když sta mil vše již od nás vzdáleno

a nám zbyl vzpomínek jen krásný západ...