ZDA VZPOMÍNÁM...

Zda vzpomínám té jedné chvíle,

když soumrak do kraje se krad,

svit luny nanes vločky bílé,

na snící keře, do zahrad.

A zlatá světla zasvítila

před okny mojí komnaty,

a v tichou noc se píseň lila,

zpěv Chopinovy sonaty.

Mé ruce hrály na klavíru,

lkal vroucí nápěv v klávesách,

chor cherubínů ve vesmíru

se země v hvězdnou říši táh.

A naše duše spěly v letu

a těkaly kdes oblohou...

jak odcizeny všemu světu

zem zanechaly u nohou.

Pak tklivá píseň dozvučela,

ztich poslední vzdech ve strunách...

a naše rozjasněná čela

se nakláněla k sobě v snách...

Zda vzpomínám – Vy se mne ptáte –

Mou duši často zabolí,

že, příteli, v té noci svaté

říc musila Vám: Nikoli!