Zdání.

Jednou usnula jsem v loubí,

V loubí tichém na zahradě,

A ve spaní se mi zdálo,

Že stojím na Vyšehradě.

V svaté nadpozemské záři

Všecko vůkol mne se skvělo,

Že pohledem na tu krásu

Srdce radostí se chvělo.

Nebyla jsem ale sama,

U mne stály celé řady,

Dívky, mládci, muži, ženy,

Všechno bylo spatřit tady.

Viděla jsem místo širé,

Vůkol květlo rajské kvítí,

A u prostřed trůn z démantů

Ve slunci se jasně třpytí.

Na tom trůnu matka Sláva

Velebností jen se skvoucí,

A přec krásná, věčně mladá

Jako růže nevadnoucí.

Velebně se teď pozdvihla,

Nám pak sladce pokynula

A každého láskou vřelou

K srdci svému přivinula.

Pak se dotkla polehounku

Ňader tam, kde srdce vroucí,

A ňádra se otevřela,

Též i srdce to tlukoucí.

Na to ruku žehnající

Tam do srdcí položila,

V milostném pak usmívání

Ke každému promluvila:

„Jdi a pracuj neunavně;

Způsobíš tím radost dvojí:

Duši svojí vlastní blaho,

A pak štěstí matky tvojí.“

Trůn i máti náhle zmizly,

Zástup se ku práci strojí,

Zjednat sobě, vlasti blaho,

Plnit rozkaz matky svojí.

Též i já jsem pracovala,

Slabě, seč má síla byla,

O to jsem však přece dbala,

Abych zcela nelenila.

Zatím prchly dnové, roky,

Časy prchly jako letem,

A tu zase matka Sláva

Pokynula svojím dětem.

Mžitkem jsme zas všickni stáli

Přede trůnem se lesknoucím,

Přede tváří matky Slávy,

Před okem láskou planoucím.

Nyní u trůnu též stáli

Duchové uprchlých věků,

Duchové to předků slavných,

Věrných synů, statných reků.

Teď se zase matka dotkne

Ňader tam, kde srdce vroucí,

A ňádra se otvírají,

Též i srdce to tlukoucí.

A hle! v některém tu srdci

zkvítá růže v plné kráse,

Ruměncem jest ozářena,

Jak by vyrostla ku spáse.

Někde ale ousměškové

Ústy z černých ňader plynou,

A ze srdce jako z hnízda

Hadí, ještěry se vinou.

Někde zase všechno chladné,

Že ten dar, jejž máti dala:

Drahé svaté požehnání –

Tvrdost srdce nepřijala.

Tu však zase lilje zkvítá,

Tu zas něžná konvalinka,

Též i u mne, jaké blaho!

Zrostla malá fialinka.

Průvodcové matky Slávy

Sebrali ty kvítky blahé

A uvili krásný věnec

Ku ozdobě Slávě drahé.

A již skví se jí nad čelem

Růže, lilje, konvalinka,

A trojlístkem mezi krásným

Též i moje fialinka.

Ach, tu mě též matka Sláva

K srdci svému přivinula,

Požehnala svatou láskou –

Ach! a v tom jsem procitnula.

Víte nyní, proč fialka

Nade vše mi kvítka drahá?

Vždyť se dostala mi za ni

Matky Slávy láska blahá!

Víte, proč bych za to kvítko

Srdce, život, duši dala?

Vždyť mě za ně matka Sláva,

Aspoň ve snu, požehnala!