Ždaný návrat.

Do myšlenek zanořený

sedí bača vedle stěny,

slzou vyhasla mu fajka,

a staroušek smutno jajká.

Zle se mi tu v světě daří,

juž mi sestrou chorosť stáří,

a s mou hlávkou tak se děje,

jak když smrček sříň pokreje.

Dříve byl jsem chlapčok věru

jako javor v sosen šeru

a včil čiplý zas a malý

jako habr zakrsalý.

Dobře bylo. Tu kdys v čase

malá bědka zrodila se,

nyní však ta nouze krutá

vyrostla juž na ozruta.

Dříve byla chata naší,

a za chatou dílec k paši,

vzali obé Maďar s Židem,

a já tuho k hrobu idem.

Tak z nás každý! – Ó, to k pláči!...

ta maďarská volnosť tlačí,

tíží hlavu, prsa ouží,

sílu, sílu Slovák touží.

A ta síla kdy se vrátí? –

Svůj až bude k svému státi

a v čarovnou krásu splynou

Podtatransko s Polabinou!