Ždaný sobáš.

Krásná jsi, Slovači, ale posud licha,

hoj, já ti vyhledal šumného ženicha!...

nad něho jak nad tě v celém světě není,

ba že, vy jste nebem sobě přisouzeni.

Pěkné máš ty věno: v srdénku prostotu,

v očkách živý oheň, v hrdélenku notu,

obraz za obrazem v čelku se ti třpytí,

ty a český jonák musíte se vzíti.

Synek české matky šarvanec to ladný,

nad něho na světě věru ženich žádný,

srdce upřímného, věrné tuhé dlaně,

a překrásný poklad ukrývají skráně.

Už korjuha zlatá pěkně uchystána,

smrčka šumavanka do průčelí dána,

a rozmile vlají s hlavěnky té šeré

bělorudomodré stužky tisíceré.

Na místě per husích věcka zcela nová,

každá haluzenka sokolíka chová –

a tři panenčátka na zástavy hrotec

v znak hojnosti vbodne nebeský bůh otec.

Hle! svati v korjuhu spřáhnuli tátoše,

řídičem je lúbko, sladkosmavé hoše;

mladobujné štěstí na siváčka sedlo

a vzhůru trojbarvou zástavičku zvedlo.

Jaj! už shromážděný hostů zástup celý

pestré šatky točí všemu ku veselí,

z voňaček dýchají písně plnokvětné:

bratři, tím sobášem sláva k slunci vzlétne!