Zdaž zpomeneš?

Až někdy v loktech chotě Svého

blahostně spočineš, a jeho ruka

Tě hladíc, vlásky s čela Tvého

lehýnce odšine,

a lahodné Tvé tílko

ku ňadru přivine,

a zlíbá Tě – zdaž, milko,

pak vzpomeneš, že tomu, jenž Tvé vlásky

hladíval také druhdy v blahu lásky,

opuštěnému srdce puká?