ZDE KVETOU RŮŽE...

Máť s otcem do rakve ji dali

a spustili v hrob za živa:

Jen zapírej se – povídali –

neb jinde štěstí nebývá.

Muž přišel kýs – kněz svazek světí,

i měla nyní manžela.

Pak nějak přišla k řadě dětí

a stále v hrobě ležela.

Jí k hlavám dána socha bílá,

jež usmívá se zlehynka.

Muž říkal: Hle, má paní milá!

a děti: Šťastná matinka!

Tak mnoho dní se odplavilo.

Tu jednou v rakvi prozřela:

že nežila, jí líto bylo –

a do opravdy umřela.

Byl pohřeb slavný. Kněží pěli

a hudci hráli truchlou hru;

muž nosil věrně po rok celý

pás černý na svém cylindru.

Nad hlavu sochu tu jí dali,

jež usmívá se lehynce.

Květ na hrob. Pak si říkávali:

Už kvetou růže matince.