Zde mohlo bydlet štěstí.

Zde mohlo bydlet štěstí – proč jen ho není tu?

Ni jeho stín zde není a není soucitu.

Den po dnu šedobarvý se vlekne jako v tmách,

jak žlutá zrnka písku praděda ve sutkách.

A dopadnou-li zrnka, sutky se obrátí,

však ztracené v nich časy se nikdy nevrátí.

Zde mohlo bydlet štěstí a prchlo – proč a kam?

K těm přesýpacím stále jen patřím hodinám.

A písek padá, padá, vteřina za druhou,

a každá v spáry chytá mou duši ubohou.

A výsledek zde všeho zničené štěstí jest,

jak mohlo krásné býti! Proč uprchlo z mých cest?

Já každou svoji vinu oplakal tisíckrát,

však lhostejně se řine dav dnů mých v písku spád.

A v hlubinách čtu stínu i v jasu zenitu:

Zde mohlo bydlet štěstí. Proč jen ho není tu?