ZDE MOHLY KVĚSTI RŮŽE.

Nesmírný smutek mi zaplavil duši,

valí se od břehu k břehu.

Bože, kéž mohl bych vyzpívat jednou

tu jeho vražednou něhu!

To chápu: Mohly zde růže kvésti,

svět se moh' rozvonět růžemi.

Veliké štěstí, jasné jak slunce,

mohlo se usmívat na zemi.

Ale pak přišly ty záhubné deště,

pršelo dnem i nocí...

Ó bože, tak najíti v sobě sílu,

ten smutek vyzpívat moci!