Zde se vrhám –

Zde se vrhám, tebou odchované robě,

na svou tvář v tvém chrámu, velká matko má:

rci, kde dlí ta kněžka, zasvěcená tobě

světice má, anjel – dívka milená?

Od tebe ji žádám, vyrvanou mi děvu,

navrať ten, co v lůně tvém dlí, svadlý květ:

jen smrt jednou svléká lup svůj z těl oděvu,

ty však přírodo, ty dáš vždy život zpět!“

Tak jsem volal, lkal svůj žal tajemné noci,

žhavá rosa slzí polila mou tvář, – –

tu se hnuly sféry všehomíra mocí,

že jde blíže, soustrast jevíc, slunka zář.

Obor sklesl v dumné utišení znova,

a ve tichém ranních vánků zachvění

tajemná mi východ zašepotal slova:

„doufej, příroda Tvou tužbu vyplní!“