ZDEŇCE A MILADĚ, sestrám rozeným Němečkovým.

Natrhejte rosmaríny,

Rosmaríny zelené,

Já musím z ní věnec víti

Na dva hroby milené.

Dejte milé ratolístky

Hezky mi se pojiti,

Abych mohla brzy vámi

Rovy drahé strojiti.

Uvila jsem věnce vonné,

Slzami je skropila,

A na každý hrobek jeden

S těžkým srdcem složila.

Divíte se mému pláči?

Čí to asi hroby jsou?

Dvé sester v nich odpočívá,

Byvších vlasti ozdobou.

Tenhle z nich je Zdeňky dobré,

Vtěleného anděla,

Podlé ní Milada leží –

Ta již také umřela! – –