ZDENĚK ZE ŠTERNBERKA.

Na hrdle vlasti hadí šperk,

všem v postrach ještě dnes,

byl mstivý Zdeněk Šternberk,

ten Římem štvaný běs.

Z hrůz, úskoků a pomsty slit,

byl samý klam a svár,

měl v slunné tváři vlídný svit,

leč v srdci pekla žár.

Byl úlisný jak ráje had,

šat hedváb byl a skvost,

leč hrubstvím po všem světě snad

naň nikdo nedorost’!

Byl samý žert a samý smích,

když o dvornou šlo věc,

leč v darebáctvích peřestých

všech první umělec.

A samý prospěch byl a zisk

a samý klam a svod,

kde nehladil, tam škráb’ a stisk’,

jen o vlastní dbal rod.

Byl zarputilý zavilec,

mstou Jírovu tisk’ říš;

stál v panstvu vysoko a přec

chtěl nad krále být výš!

Vlast mořil, plenil, prodával,

jen když ho chválil Řím,

Čech odbojníka králem zval,

jenž v zemi sotva zdřím’.

Vně licoměrný katolík,

vnitř výhost víře dal;

kam vkročil, kněze s sebou vlík’,

leč při mši líně spal.

Psal Pavel Druhý: „Už se vzbuď,

a lháře Jíru zmař,

všech katolíků vůdcem buď,

pak dám ti světce zář.

Bij kališníky napořád,

moř, týrej, zas a zas,

k tvým službám bosáků je řád,

i Vyškovák, můj Tas!

Jen chtěj; mrak křižáků ti hned

na kališníky dám;

Pflug s Jednorožci už se zved’

v strach českým dědinám!

I legát s klatbou na pomoc

jde na Jiřího, nuž,

rvi, bij a žeň ho v pekla noc,

kde dávno měl být už!

Pal, nič; vždyť Matěj s námi též;

pak kraluj ty – neb on,

jen kacířskou nám vyhlaď spřež,

bych uzřel její skon!

Mým vojvodou, mým mečem buď,

jak páží Matyáš;

nechť lstí, meč Jírovi vraz v hruď.

mé odpustky už máš!“ –

Rád Zdeněk rady uposlech’

a lítil se jak vlk,

vše otravoval jeho dech,

kde stal, hlas práva zmlk’.

Co den blíž k Matěji se dral,

s ním konal: s vrahem vrah,

a Jíru týrat pomáhal

i stíhat v nástrahách.

V sled Krkavčíka žebronil,

by Čechům už se shýb’,

a třeba všecky zvěšet dal,

i jej, že bude líp! –

Že bude líp! Ó, žel, ó žel,

že Matěj tak si ved’!

Když Zdeněk lépe míti chtěl,

proč nevěsil ho hned?

Leč nepověsil! Rostl žal,

až nechtěl zřít ho Bůh;

než Zdeněk s Piem Jíru sklál,

zdech’ Zdeněk, škůdců druh.

Pán hněviv hrobu klid mu vzal,

že jinak chtěl než lid,

leč po smrti prý Zdeněk vstal

a hledal smír a klid.

Kde Malše písek, drť a štěrk

Vltavě snáší v klín,

čas dlouhý bloudil Šternberk,

či posud – jako stín.

Zda zavřel se už za ním hrob,

zda klidným dříme snem?

Leč Zdeňkovým zve od těch dob

lid škůdce semenem.