ZDOBENÉ POHÁRY VÁŠNÍ.

Prostý šat mé touhy měly,

chléb mi s vodou postačil,

po práci jen o neděli

ve vsi své jsem skotačil. –

Kdys, když vodu v prostém džbánku

žízniv ke rtům zdvihal jsem,

blesk zapálil květ mých spánků,

v neznámou jsem sletl zem.

V hodokvasy, bujný přepych

lidí, smyslů, tančíren,

mezi vášně tvarů lepých

vnes’ mě náhle divný sen.

Sladkých vín tam proudy tekly

po ňadrech žen rozkošných

a v rej tónů, tempem vzteklý,

spit až k pláči zněl tam smích.

Touhy mé tam rostly k nebi,

vášeň ohněm syčela,

nevědouc, čím dřív a kde by

sežehla mě docela.

„Dál! Víc! Žízním!“ V smíchu, bolu

po číši jsem číši bral,

mok pil z rév i z alkoholů –

ale žízní umíral.

Syt pohárů lživé krásy,

rozbíjel je o zem v ráz – –

Žízeň hasím. Oči mna si

vodu z džbánku piju zas.

Prostý šat mé touhy mají:

Voda, chléb mi postačí –

při nich se to v rodném kraji

strádá líp i skotačí!