ZDRÁVAS, MATEŘSKÁ ŘEČI...

Zdrávas, mateřská řeči, sladkosti plná,

Pán a Strůjce osudů věčných je s tebou!

Nechať se vzedme příbojem radostná vlna,

ať zniknou vidma, jež dosud v duši mne zebou!

Vždyť já tě vídal jen v žíněném hávu

u dveří chrámu jak žebračku státi...

Almužny grošem ti zcizenou platili slávu

a k dětem vlastním ses nesměla znáti!

Zlatohlav kol tebe nosili pyšní,

dbalí, by od tvých se nepotřísnili cárů,

nevěstkou míti tě žádali zhýralci hříšní,

zvyklou žít v hanbě a z bezectných darů.

Mizerná chátra, jejíž rypáky kančí

v mrvě si hledají lahůdky podlé,

v městě jež Faiaků nad jícnem propasti tančí,

koříc se otrocky bezhlavé modle,

po tobě střílela úsměšků oplzlých šípy,

na tebe házela mlátem, jež hltavě žrala,

na tebe stříkala ohyzdné hleny svých chřípí – –

ale tys čista, neposkvrněna před chrámem stála.

Kal na tě metaný, – zřeli jsme v dojetí tklivém –

v perly jak u nohou tvých se proměnil divem!

A dnes již oheň a síra na pyšné řítí se s nebe,

na chátru zvířecí bič se již s uzlíky chystá –

my pak, tví věrní, v nový Vyšehrad uvedem' tebe,

kde budeš trůniti spanilá, mocná a čistá!